...úplně na dně??
...tohle píšu díky Veronice, písla komentář a mě se v hlavě zpětně rozjel sled údálostí, které následovaly po vyřčení diagnozy..
Především tedy první návštěvy na stacionáři hematoonkologie v Motole.
Začaly jsme tam s Liliankou jezdit od ledna 2008, trvalo my asi tři měsíce, než jsem si "zvykla" na to, co se tam odehrává, na příběhy dětí, které s námi čekaly na stacionáři...člověk tam zahazuje za hlavu vše nicotné a nepodstané...najednou je důležité jen to jedno..zdraví..přání a vůle se uzdravit...a slovo zdraví je tam sklońováno ve všech pádech...vyřčeno i nevyřčeno...
Nedokázala jsem odjet, aniž bych nebrečela, vůbec jsem nebyla připravena na to, co se tam v té budově odehrává..hlavou se mísí lítost, otázky proč?jak je to jen možný?proč tak malé děti musí takhle trpět a kde je ta spravedlnost? a existuje tedy nějaký Bůh..?
Musím napsat, že všechny děti, které jsme tam potkaly, jsou neuvěřitelně silné, veselé, s krásnou dušičkou...a obrovskýma smutnýma očima...
A díky všem rodičům, které jsem měla možnost poznat, jsem pochopila, že nemá smysl utápět se ve smutku, otázkách a pochybnostech, musí se bojovat, a doufat, být veselý, pozitivní a brát věci, tak jak přicházejí, ikdyž to kolikrát není zrovna nejsnadnější, žít každý den naplno...stojí to za to:-)♥
Někdy se zdá, že se tíha situace nedá unést, je jí příliš, ale bolest přesto patří k životu, bez ní by nebylo naděje, a velikost a život by byl jenom pošetilostí.