Nesplněná přání jsou krásná, protože trvají. Je-li přání splněno, hyne.
Anketa
Návštěva v motolské nemocnici očima Slávky
03.09.2010 20:03
První týden celozávodky trávíme střídavě v Lukavci a v Pacově.
Moje mamka a taťka opatrují holky Pořízkovy skoro celé prázdniny, tak je v Pacově veselo. Když se děti nečvachají v bazéně, jezdí na kole nebo chodí s babičkou a s dědou na výlety. Ta idylka má ale i obrácenou stránku. Malá Lilianka má totiž jakousi chorobu krve a přibližně jednou za šest týdnů potřebuje „dopustit krvinky“. Tak na nás karta taky vyšla. A jak to teda bylo?
Zdenička to domluvila na pátek. Měly jsme vyrazit spolu s mamkou a Lili do Prahy do Motola a všechno to zařídit... Večer před cestou jsem dostala od ségry přesné instrukce a všechno jsem si pěkně napsala (papír A4). Pořád jsem si říkala, že je to máček, že to všechno zvládnem.
Sanitka pro nás přijela v půl šesté. Vlastně nešlo o sanitku, byla to normální modrá dodávka, což jenom přispělo k pocitu, že o nic nejde. Lilianka nastoupila do auta jako velkej bourák a my jsme jí s mamčou následovaly. Cesta utíkala jako po másle a před osmou jsme přistáli v areálu pražské nemocnice. Pan řidič nám pomohl s kočárkem a sedačkou a dovedl nás až na oddělení dětské hematologie, abychom nebloudily. Vzaly jsme si na něj číslo a domluvily se, že se ozvem, až to skončí. Lilinka byla furt na koni, světaznalec ;)
Když jsme vešly na chodbu oddělení, dýchlo na nás velmi příjemné prostředí - veselé barvy na zdech, zvířátka s milým výrazem na tvářích, hrací koutek. Vytahuju papír s návodem a zapisuju se u dvěří do sešitu. A už se k nám hrne milá sestřička a Lilianka jí nadšeně mává. Hned se dozvídáme, že paní Pořízková volala, všechny lejstra jsou už pro nás připravená a že nemáme mít z ničeho obavy, že nám bude k dispozici. A taky že Lilce vezme vzorek krvičky hned, abychom se nezdržovaly. Holčička ulehá na lehátko v ordinaci, v ručičce drží panenku, co jela s ní a ochotně podává sestřičce druhou. Pokládám se hlavou a prsy na její malé tělíčko a chválím ji. Za okamžik se ozve šíkený pláč, Lili se začíná vzpouzet a sestra nemůže trefit žílu. Co se odehrává v několika dalších minutách, je nepopsatelné. V hlavě mi koluje jediné, musíš zachovat klid, snaž se to malé dítě uklidnit a povzbudit, tvař se, že je všechno v pohodě... Po pár minutách boje se konečně dvě zkumavky plní rudou tekutinou a slzičky střídá dětská radost a první úsměv na panenku. Lili je zase v pohodě, mně začíná docházet prožitý zážitek a adrenalin se vyplavuje do těla... Rychle hledám volný pokoj a usedám na postel. Po zádech mi stékají kapky studeného potu a mám mžitky před očima. Mamka se zatím stará o Lilianku a něco mi povídá, ale vůbec ji neslyším. V uších mi buší srdce a mám pocit, že jsem na pokraji zhroucení... A znovu ten hlas, co křičí, hergot nech toho a vzpamatuj se, je tady naše malá holčička, která potřebuje pomoc!!! OK OK, začínám se rovnat, lokám vodu a omývám si obličej pod kohoutkem... Fajn, první část je jakžtakž za námi.
Podle „bojového plánu“ nás teď čeká zhruba hodinka čekání na výsledky rozboru krve, vydáváme se tedy na průzkumy nemocnice. Je to vlastně takové malé městečko, kde to voní po dezinfekci. Na náměstí je obchod s potravinami, hračkami, květinka a trafika, cukrárna a knihkupectví. Mamka nám kupuje nějaký mlsky a dáváme si kafíčko v cukrárně. Lili má na ručičce „pádlo“ z dlahy a obvazů, ale i tak je jak z divokých vajec. Zvládá povalit lahev s pitíma hrnek s čajem chytáme na kraji stolku. K tomu si spokojeně pochutnává na bonbónkách a dlouhou chvíli si krátí povídáním s plyšovou kočičkou, kterou jí právě babička koupila :)
Vracíme se na oddělení, výsledky ale ještě nejsou. Podle instrukcí by Lilianka měla spát, rozhodně ale nevypadá jako ťuhík. Běží do hracího koutku, kde jsou ostatní děti. Některé jsou v roušce, některé nemají vlásky. Přesto ze všech cítím jakousi pokoru a sílu. Usmívají se a staví z kostiček hrady nebo vaří jakobyčaj pro maminky.
Pak nás volá sestřička a říká nám, že už je pytlík s naší krví připravený a že máme Lili zatím připravit na postýlce.
Holčička, vybavená Besipkami, kočičkou a panenkou, je na posteli připravená razdva. Sestra přiváží stojánek s krvičkou, dává kázání ohledně doby kapání a mezitím napojuje Lilianku na životadárnou hadičku. Podle mého papíru by měla Lili usnout. Nic takovýho se nekoná 8-) Blbneme se sladkostmi a s panenkou. Ubývající červený obsah na nemocničním stojanu se jako zázrakem nalévá do dětských tváří, na kterých se objevuje nevinný ruměnec a v očích svítí všichni čerti. Lili ožívá, my jsme s mamkou skoro polomrtvé a totálně vyčerpané.
Po skončení transfúze zase čekáme, tentokrát na lékařskou zpávu. Další hodina posedávání a sledování hodin. Kolem druhé hodiny slyšíme z ordinace naše jméno a mamka odchází za paní doktorkou. Já pomalu balím věci a neteř ukládám do kočárku. Lilianka usíná během deseti minut, ven z oddělení už vyjíždíme se spícím andílkem.
Sanitka přijíždí během chvíle a už si to svištíme domů. Doprovod nám dělají třítýdenní dvojčátka, která byla na operaci mozku. Chvíli so povídám s jejich maminkou, ale dlouho to nevydržíme. Řidič vjíždí do Pacova se spící posádkou, pomalu se probouzíme a vracíme se do normálního koloběhu.
Po návratu si hned dáváme taťkovu vynikající zelňačku a já jsem zralá na frťana. Večer to probíráme s taťkou i se Staníkem. Je to pro mě obrovskej zážitek. Pomáhá otevřít oči zaslepené komfortem, člověk všechny zázraky, které mu život přináší, bere jaksi automaticky. Svět je zvláštní místo, nádherné a kruté zároveň, smutné příběhy potkávají obyčejné a nevinné lidi, oni musí bojovat se všemi nástrahami a těžkostmi čelem a pořád jim v hlavě křičí ten hlas. Ten hlas...
Zdeni, Jendo, Nikolko a Lilianko. Jste pro mě praví bojovníci, celou vaši zapeklitou situaci zvládáte bravurně a s úsměvem, k tomu máte oba náročná povolání a spoustu zájmů, známých a přátel. U vás nikdy nejsou dveře zavřené nebo jenom pootevřené, návštěvy vítáte s rozevřenou náručí. Jste andělé na zemi se sílou sparťanských gladiátorů. Jste pro sebe tím nejvzácnějším, co vzájemně máte. Pro nás jste sluncem zalité duše a místo, kam se můžem kdykoliv obrátit, když nám není zrovna nejlíp.
Děkuju za všechno, co děláte, děkuju, že vás máme a že jsme si nablízku.
Máme Vás moooc rádi, Pořízci.
Papa, Kocouři z Brtnice
..i my Vás..všechny a moc♥..Pořízci